PLZEŇ – Na říjnové schůzi PS PČR dojde zřejmě na hlasování k novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí, který vetoval s racionálním zhodnocením pan prezident Václav Klaus. Dojde k tomuto důležitému hlasování za situace, kdy je bývalý 1.náměstek ministra Drábka ve vazbě a pan ministr Drábek ohlásil dne 3.10. t. r. svoji rezignaci. „Prodloužený“ termín svého odchodu však stanovil až na 31.10.2012, což je takřka měsíc po oznámení této rezignace. Vyvstávají otázky, proč, a za jakým účelem ? Možná, že jde i o ovlivnění zmíněného hlasování.
Na tom možná nejvíc záleží různým nevládním organizacím, které se chtějí podílet na zavádění urychlené pěstounské péče, resp. na tzv. vzdělávání pěstounů apod. Samozřejmě chtějí na to čerpat peníze ze státního rozpočtu a z norských či jiných fondů, aby tak tuto nezkoordinovanou činnost mohli volně provozovat.
Zase půjde o peníze „až“ v první řadě
Domnívám se, že to nepřinese žádné úspory, spíše naopak. Navíc jde o krok s negativním vlivem na osudy mnoha dětí, které se ocitly mimo biologickou rodinu. Připojuji se k názoru jednoho z odborníků, který situaci podrobněji ozřejmil v dopise, který jsem od něj obdržela.
Selhávající pěstounská péče bezprostředně ohrožuje děti, varuje odborník
„Pěstounská péče může být jednou z forem péče o ohrožené děti, nelze tímto způsobem frontálně řešit všechny případy, bez ohledu na potřeby jednotlivých dětí. Děti je nutné správně diagnostikovat, aby se minimalizovaly, nejlépe vyloučily, chyby. Ty mohou být v případech některých dětí fatální. Je nutné počítat s časovým faktorem, čas je neúprosný a následky neošetřené citové deprivace nebo prohlubující se citové deprivace jsou závažné a nevratné. V těchto případech jsou jakékoli experimenty riskantní. Zažili jsme děti vrácené z pěstounské péče, z jedné, ale i ze dvou selhaných pěstounských péčí. Většinou se objevily výchovné problémy a dítě nebylo dost „vděčné“ za poskytovanou péči. Chlapce mám před očima, žádné pozitivní očekávání, důvěra, otevřená budoucnost, jen smíření s tím, že není dost dobrý, aby ho někdo chtěl a měl ho rád, aby někam patřil. Ty děti se stále vztahovaly k prostředí, které už je nechtělo a navíc jim to ani často neřeklo, ty jejich otázky jsme pak zodpovídali my. Stejně tak si vzpomínám na rodinu, ze které se k nám postupně dostali dva sourozenci, které měla rodina v pěstounské péči. Problémového chlapce už nechtěli, nad dívkou se rozmýšleli, až se „zlepší“, ale měli zájem o získání nového dítěte.
Pro ty, kterým to vyjde, je to bonus, ale je nutné myslet i na ty druhé. Ty nelze řešit, až když selžou a pěstounská péče se „zasekne“. Je nutné mít vytvořený takový systém, který bude těmto selháním předcházet, který bude k dispozici, který bude funkční a vysoce, opravdu vysoce odborný. Takové systémy zatím nemáme k dispozici, teprve se tvoří, ale poněkud jednostranně. Je zapotřebí podpůrná, ale také kontrolní síť a musí být funkční. Vymezení jednotlivých složek, které budou na této síti participovat je nejasné, nedostatečně vyzkoušené. Mantinely nejsou vytvořené, nelze je vytvářet za pochodu a experimentovat s lidskými osudy, ať jde o osudy členů rodin, které se rozhodly přijmout dítě nebo dokonce několik dětí nebo jde o osudy samotných dětí, které by měly do pěstounských rodin přicházet.
Počet dětí umísťovaných do zařízení vzrůstá. Mohou to vyřešit nezkušení „pěstouni“?
Další součástí problematiky jsou biologické rodiny dětí, i s těmi je nutné počítat, a to v celém vztahovém spektru. Je jiné pečovat o kojence a jiné pečovat o předškoláka. Naprosto jiné je přijmout do rodiny dospívající dítě. Nejde o patnáctileté děti, puberta nastupuje někdy podstatně dříve, některé děti nejsou zvyklé žít se „sourozenci“. Speciální potřeby, které mohou ohrožené děti mít, kladou na „vychovatele“ – rodiče – pěstouny zvýšené nároky, ne vždy jsou na ně připravení, o zkušenosti ani nemluvě. Nelze se spoléhat na „instinkty“, nejde se opírat o zkušenost s vlastním dítětem. Řešení kontaktů dítěte s biologickou rodinou je mnohdy komplikované pro institucionální zařízení, pro pěstouny nebude jednodušší.
Znovu vyvstává potřeba kompetentních odborníků, jejich dostupnost. Výběr pěstounů je ovlivněn splněním kvót potřebných pro naplnění ideálu transformačních kroků a naděje, že se TO NĚJAK usadí, je rizikem. I tak je počet pěstounů omezený na to, aby převzal větší část problematiky ohrožených dětí. Nutno podotknout, že složitost problematiky dětí umísťovaných do DDÚ (i SVP) v současné době vzrůstá, a to jde o děti z běžných rodin.
Transformaci nelze vnímat jako totální likvidaci, případně likvidaci nějakého úseku, vnímám to spíše jako větší variabilitu, lepší provázanost, zajištění, nabídku různých forem péče. Vždy s mottem neuškodit. Tomu však naše profesní zkušenost neodpovídá. Existují určitě děti, pro které je pěstounská péče vhodným způsobem řešení jejich složité situace. Těm jsme ochotni pomáhat a rodiny podporovat.“
Bývalí odchovanci pomlouvali péči zařízení, z nichž vzešli. Na půdě parlamentu.
Tolik z dopisu velmi fundovaného a zkušeného odborníka. Když si na druhé straně uvědomím, jak na jednom ze seminářů v parlamentu, v režii TOP09, byli přítomni dva mladí muži, někdejší odchovanci dětských domovů jejichž péči pomlouvali a kritizovali, a přitom hovořili jako „kniha“, je mi stydno. Ale nejen to. Mám na mysli osudy těch dětí a adolescentů, kteří mají být zbavováni institucionalizované péče a šmahem svěřováni do pěstounské péče v neověřeném systému.
Přitom jde stejně, podle mého, o zástupný problém. Jádro pudla je v něčem jiném, materiálnějším, jak je uvedeno v úvodu mého dopisu. Mnozí cizinci, například návštěva z Velké Británie, tato naše zařízení upřímně obdivují a do jisté míry nám je i závidí….Kde je tedy pravda ? A nemá ji náhodou pan prezident ?
Doc. MUDr. Milada Emmerová je poslankyní za ČSSD a kandiduje do Senátu za Rokycansko