ROZHOVOR / Autorka krimi románů Veronika Martínková píše příběhy, které nestojí jen na zločinu, ale především na motivech, jež k němu vedou. V rozhovoru o své nové knize Pohřbena zaživa mluví o fascinaci lidskou psychikou, o limitech policejní reality i o tom, proč ji víc než samotní vrazi zajímají „obyčejní lidé“, kteří se ocitnou na hraně. Do krimi jste vstoupila přes soutěž, tedy zvenčí, nikoli jako někdo, kdo by od začátku směřoval k psaní knih jako profesi. Když se na ten moment díváte zpětně, byl to spíš začátek cesty, nebo shoda okolností, která se nečekaně rozvinula? Asi by se dalo říct, že to byl takový kostrbatý začátek cesty. Díky umístění v soutěži jsem získala smlouvu s nakladatelem na vydání své prvotiny. Kromě této knihy jsme se následně dohodli i na vydání mého druhého titulu. Poté jsem ale zjistila, že by mi více vyhovovalo řešit celý proces tvorby knihy – od textu až po finální produkt – sama. Založila jsem si tedy vlastní nakladatelství a od té doby je moje knižní cesta náročnější, zato však svobodnější. Krimi stojí na zločinu, ale čím dál víc i na tom, co mu předchází a co po něm zůstane. Co vás na tomhle prostoru mezi vinou a motivem vlastně nejvíc přitahuje? Přitahuje mě především lidská psychika a motivy chování. Snažím se, aby postavy v mých knihách byly propracované a jejich jednání – s ohledem na jejich charakter – logické. Aby čtenáři chápali, proč daný člověk čin spáchal. Mohou s tím samozřejmě nesouhlasit, ale mělo by jim být vysvětleno,…