KOMENTÁŘ / Když mluvčí ruské diplomacie Marija Zacharovová začne Evropě rozdávat lekce z historie a vypočítávat státy, které se měly podílet na podpoře nacismu, působí to na první pohled sebevědomě. Ve skutečnosti je to ale spíš ukázka pozoruhodné selektivní paměti. Seznam viníků je dlouhý, od Belgie přes Francii až po Českou republiku, jenže v něm chybí to podstatné. Vlastní zrcadlo. Sovětský svaz, na jehož odkaz dnešní Rusko tak rádo navazuje, totiž nebyl jen obětí nacistického Německa. V rozhodující fázi před vypuknutím války byl jeho důležitým partnerem. Pakt mezi Stalinem a Hitlerem, onen pakt Molotov-Ribbentrop z roku 1939 nebyl taktickým nedorozuměním, ale chladnokrevnou dohodou o rozdělení východní Evropy. Výsledkem bylo nejen rozparcelování Polska, ale i jistota pro Hitlera, že může rozpoutat válku bez obav z východní fronty. K tomu připočtěme ještě sovětské dodávky ropy, obilí a surovin, které německé válečné ekonomice v prvních letech konfliktu výrazně pomohly přežít britskou blokádu a které pokračovaly ještě i v den, kdy se ze spojenců najednou stali protivníci. Tohle není detail, to je základní kontext, bez něhož se jakákoli moralizující řeč o „vině druhých“ mění v pouhou propagandu. Jenže ještě méně pohodlné je jiné číslo, o němž se v Moskvě zásadně nemluví. Zatímco Zacharovová ukazuje na evropské dobrovolníky ve službách Třetí říše, zcela pomíjí fakt, že samotný Sovětský svaz „dodal“ Hitlerovi řádově jeden až dva miliony vlastních občanů, kteří nějakým způsobem sloužili v německých strukturách. Nešlo o jednotlivé excesy jedinců, kteří zradili, ale o masový jev. Statisíce takzvaných Hiwi (zkratka z německého Hilfswilliger, doslova „ten, kdo chce…